Jak nás citovali, aniž se zajímali o čem to je

Boris Cvek, 18.4.18vyšlo na BL→

Když publikujete vědecký článek, např. v oboru biomedicíny (tedy výzkumu biologické podstaty lidských nemocí), sleduje se, kolikrát takový článek byl citován. Tedy kolikrát ho uvedli jiní vědci ve svých vědeckých článcích jako zdroj informací. Vychází se z toho, že ti, kteří citují váš článek, ho podrobně četli, pochopili a stavějí na něm. To ale bohužel velmi často – ne-li většinou – není pravda.

Typickým příkladem je jedna z prvních citací našeho článku, publikovaného loni v prosinci v časopise Nature.^*) Citovali nás japonští vědci, autoři studie „Novel therapeutic features of disulfiram against hepatocellular carcinoma cells…“ v časopise Oncotarget, která ukazuje, jak disulfiram (antabus) interaguje s nějakým proteinem, jemuž se věnovali už dříve. Vzhledem k tomu, že disulfiram je vysoce reaktivní látka, je celkem běžné, že pokud se věnujete studiu nějakého proteinu X, který považujete za viníka nádorových onemocnění, zjistíte, že ve zkumavce (in vitro) disulfiram s X něco dělá, co se dá interpretovat jako vysvětlení jeho protinádorové aktivity. Takových „objevů“ už opravdu bylo uděláno více.

Problém je, že disulfiram v těle poté, co jej požijete, prakticky neexistuje, tedy výzkumníci, kteří testují disulfiram ve zkumavce, testují něco, co nemá žádný smysl. Téměř nikoho to nevzrušuje. Zmínění japonští vědci citují náš článek v Nature pouze v tom smyslu, že naše epidemiologická studie na dánských alkoholicích ukazuje, že disulfiram by opravdu mohl fungovat proti některým nádorovým onemocněním. To je ovšem jen začátek celého příběhu. V Nature jsme především velmi přesvědčivě ukázali, že za protinádorovou aktivitu disulfiramu není zodpovědný disulfiram, ale jeho sloučenina s mědí, která v těle vzniká samovolně po jeho požití. O tom se japonští vědci nezmínili ani slůvkem. Znamenalo by to totiž, že celý jejich výzkum byl zbytečný.

Taková citace je samozřejmě naprosto nesrovnatelná s tím, kdyby (kdyby!) nás citoval nějaký nobelista, expert na naši oblast, a označil by dobře vyargumentovaným způsobem náš článek za převratný. V počítání počtu citací je to ovšem jedna jako jedna, rozhoduje číslo.

^*) Alcohol-abuse drug disulfiram targets cancer via p97 segregase adaptor NPL4, Nature 552, 6./14.12.17, viz též články O disulfiramu, publikaci výsledků práce mezinárodního teamu v Nature a neziskových lécích, 23.12.17, Časová linka našeho článku v Nature – a naší mezinárodní spolupráce, 17.1.18 na tomto blogu

 

Advertisement

Časová linka našeho článku v Nature – a naší mezinárodní spolupráce

Boris Cvek, Olomouc, 17.1.18 (vyšlo také v Britských listech ZDE→)
lehce upravil a doplnil –vjr–

---

Jak už jsem slíbil čtenářům Britských listů (ZDE→), pokusím se, aspoň v krátkosti, sepsat časovou linku vzniku našeho článku Alcohol-abuse drug disulfiram targets cancer via p97 segregase adaptor NPL4, který 14.12.17 publikoval časopis Nature (viz též na tomto blogu, v angličtině: Alcohol-abuse drug Antabuse (disulfiram) kills cancer cells).

V poslední době jsem dával rozhovory pro server Hlídací pes (na tomto blogu ZDE→) a časopisy Týden a Téma, kde ale nebylo dost prostoru pro časovou kostru celého příběhu, který začíná někdy v sedmdesátých letech (Lewison EF Prog Clin Biol Res 1977, viz též na tomto blogu, v angličtině: Disulfiram (Antabuse) against Cancer – Research, Case Reports, Clinical Trials).

---

2006 – Karmanos Cancer Institute Detroit

Lidé z laboratoře Q. Ping Doua z Karmanos Cancer Institute v Detroitu ukázali (Chen D et al. Cancer Research 2006), že již dlouho předtím známá protinádorová aktivita disulfiramu (antabusu) souvisí s přítomností mědi a s jeho účinkem na 20S proteazom, tedy na degradaci proteinů v buňce.

2007 – UP Olomouc

Na základě velmi obsáhlé rešerše (Cvek B. & Dvořák Z. Current Pharmaceutical Design 2007) jsem dovodil, že aktivní látkou za protinádorovou aktivitou antabusu mohou být konkrétní komplexy metabolitu disulfiramu s kovy, tzv. diethyldithiokarbamáty kovů (podobným sloučeninám se věnovala má dizertace z anorganické chemie), které jsem (léto 2006) v laboratoři začal označovat CuEt, ZnEt apod. Ve zmíněném článku jsem zformuloval hypotézu, že tyto komplexy v buňkách inhibují nikoli 20S proteazom, ale tzv. JAMM doménové proteiny (tato hypotéza o JAMM ale padla v roce 2012, viz dále).

2002, 2007 – Caltech Pasadena

Výzkumu JAMM doménových proteinů se na nejpokročilejší úrovni věnovala laboratoř Raye Deshaiese na Caltechu v Pasadeně (Verma et al. Science 2002 a Cope et al. Science 2002). V létě 2007 jsem oslovil Doua a Deshaiese a začal s nimi spolupráci. Lidé od Raye Deshaiese měli ukázat, zda CuEt, ZnEt a NiEt, které jsem mu poslal hned v létě 2007, inhibují JAMM doménové proteiny. V jeho laboratoři ovšem v té době teprve vytvářeli rutinní metody takového měření.

2008 – Journal of Medicinal Chemistry

Spolupráce s Pingem Douem měla ukázat, zda komplexy CuEt, ZnEt a NiEt, které jsem mu poslal, inhibují proteazom. To bylo poměrně snadné a výsledkem byl článek: Cvek B et al. Journal of Medicinal Chemistry 2008. V tomto článku byla vypracována moje hypotéza, jakým chemismem CuEt (a ZnEt) inhibuje proteiny, které obsahují tzv. JAMM doménu. V lednu 2009 jsme měli z laboratoře Raye Deshaiese první pozitivní výsledky.

2009-10 – Liga proti rakovině, 1. LF UK Praha

Na jaře 2009 jsem oslovil Ligu proti rakovině, zda by nechtěla financovat klinické testy antabusu u lidí s onkologickými onemocněními. Zdeněk Dienstbier z Ligy mi odepsal, že budou ochotni financovat testy na myších u Pavly Poučkové z 1. LF UK v Praze. Výsledkem byl na jaře 2010 experiment, který ukazuje přesvědčivě protinádorovou aktivitu disulfiramu, potencovanou přidáváním mědi do potravy myší. Pokud vím, byl to tehdy vůbec první takový experiment na světě, bohužel jsme ho publikovali až 2017 v konečné verzi v Nature, takže nás v tomto předběhli jiní.

2009 – laboratoř(e) Jiřího Bártka Olomouc (Kodaň, Stockolm)

V létě 2009 začala spolupráce mezi mnou a laboratoří Jiřího Bártka v Olomouci, kterou vede Martin Mistrík. Cílem bylo ukázat na buněčné úrovni, že CuEt inhibuje JAMM doménové proteiny. Podařilo se demonstrovat např. to, jak CuEt akumuluje ubikvitinové proteiny v buňkách nebo spouští deubikvitinaci histonů. Oba jevy jsou typické pro inhibici degradace proteinů. Klíčové bylo čekání na výsledky od Raye Deshaiese, které stále nebyly, neboť jeho lidé pokračovali ve vyvíjení lepších a lepších způsobů určování inhibice JAMM doménových proteinů.

2010 – UP Olomouc / Univerzitní klinika St. Gallen

Během roku 2010 začal na tématu disulfiram/CuEt vs. nádorová onemocnění pracovat jako student bakalářského studia molekulární biologie Zdeněk Škrott, který zpracovával svou bakalářskou práci (pod mým vedením). Někdy v té době začala také spolupráce (společný dopis můj a Jiřího Bártka) s Christophem Driessenem z Univerzitní kliniky v St. Gallenu, kterému jsme poslali CuEt pro experimenty na buňkách pacientů s mnohočetným myelomem.

2009 – GlobalCures / 2011-14 – OPVK / 2012 – Nonprofit drugs

V září 2011 (do září 2014) začal běžet OPVK projekt CZ.1.07/2.3.00/20.0062 s názvem Levný lék antabus jako protinádorové léčivo pod vedením Zdeňka Dvořáka. Tento projekt byl postaven na mých kontaktech v USA a měl dvě základní větve spolupráci: jednak s Pingem Douem na preklinickém výzkumu protinádorové aktivity disulfiramu, jednak s Vikasem Sukhatmem, profesorem medicíny na Harvardově univerzitě a zakladatelem organizace GlobalCures, na možnostech klinického testování disulfiramu (se Sukhatmem jsem navázal spojení na základě jeho článku v Science, Boguski et al. Science 2009, na podzim 2009). Výsledkem spolupráce se Sukhatmem byl můj článek: Cvek B. Drug Discovery Today 2012, kde jsem formuloval myšlenku tzv. neziskových léků (nonprofit drugs).

2012 – Karmanos Cancer Institute Detroit / Caltech Pasadena

V létě 2012 byl Zdeněk Škrott na tříměsíční stáži u Pinga Doua v Detroitu, kde jiným způsobem ukázal, že CuEt (o ZnEt jsme v té době z různých důvodů ztratili zájem) opravdu v buňkách způsobuje akumulaci ubikvitinovaných proteinů, což je jev typický pro inhibici degradace proteinů. Na druhé straně po mé návštěvě na Caltechu také v létě 2012 se ukázalo – poté co jsem do Pasadeny poslal nové vzorky CuEt – definitivně, že CuEt JAMM doménové proteiny neinhibuje. Tím padla na konci léta 2012 moje hypotéza o JAMM doménových proteinech a chemismu interakce CuEt s nimi.

2012 – UP Olomouc / 2013 – Caltech Pasadena / Danish Cancer Society Research Center Kodaň

V té době jsme se trápili otázkou, zda CuEt má vůbec nějaký specifický cíl v buňkách. Zlom přinesl experiment Zdeňka Škrotta, který před Vánocemi 2012 demonstroval, že CuEt inhibuje IkappaB. To byl velmi specifický efekt, který připomínal inhibitory proteazomu. Na jaře 2013 o tomto efektu proběhla komunikace s Rayem Deshaiesem a Zdeněk Škrott jel v létě na měsíční stáž do Deshaiesovy laboratoře. Výsledkem byl experiment, který znovu a jiným způsobem prokazoval silnou inhibici degradace proteinů v buňkách způsobenou CuEt.

V roce 2013 Jiří Bártek do projektu zapojil team epidemiologů z Dánska (kde na Danish Cancer Society Research Center v Kodani vede jednu ze svých skupin), kteří měli ukázat, zda se prognóza lidí, kteří berou antabus a zároveň mají rakovinu, nějak mění k lepšímu, a na konci roku jsme měli první výsledky. Na těch pak epidemiologové pracovali až do poslední verze našeho článku. Z těchto výsledků se nakonec stal výchozí bod narativu našeho článku, výchozí otázka: Lze, na základě laboratorních experimentů, říci, že skutečně jde o účinek antabusu proti rakovině? Lze najít vysvětlení tohoto efektu na molekulární úrovni?

Švédská skupina Jiřího Bártka na ki.se* (2017, abecedně): Jiří Bártek, Professor, Jiřina Bártková, Senior researcher, Andrea Björkman, Postdoc, Jaime Andrés Espinoza Ruiz, Postdoc, Johana Fernandez Martinez, Laboratory technician, Dimitris Kanellis, Postdoc, Bennie Lemmens, Postdoc, Mikael Lindström, Senior researcher, Kaveh Moazemi, PhD student, Per Moberg, Research coordinator, Ann-Sofie Nilsson, Biomedical scientist, Kenneth Schou, Visiting researcher, Asimina Zisi, R&D trainee (*Science for Life Laboratory, Division of Genome Biology, Department of Medical Biochemistry and Biophysics, Karolinska Institute ve Stockholmu)

2013, 2014 – UP Olomouc / laboratoř Jiřího Bártka Olomouc

Na začátku roku 2013 Zdeněk Škrott na jednom z Journal Clubů, pořádaných mou skupinou, přišel s hypotézou, že CuEt inhibuje p97, neboť inhibice p97 vyvolává stejné efekty, které jsme již pozorovali. Na podzim 2013 Zdeněk Škrott odešel (celá moje skupina se rozpadla a nakonec jsem musel odejít také já) pracovat do laboratoře Jiřího Bártka pod vedením Martina Mistríka. Od 1.9.14 zde působí jako doktorand (v červnu 2014 obhájil magisterskou práci pod mým vedením).

Od podzimu 2013 do poslední verze manuskriptu se výzkum děje především v tandemu Škrott-Mistrík v laboratoři Jiřího Bártka a jejich spolupracovníků na Ústavu molekulární a translační medicíny v Olomouci. Bylo dosaženo naprosto zlomových výsledků. Jedině díky těmto výsledkům jsme se mohli dostat do Nature. Shrnu dva nejdůležitější:

• během roku 2014 se podařilo vyvinout metodu, jak dokázat i stanovit CuEt v tkáních. Tak bylo prokázáno, že CuEt vskutku existuje v myších, které berou disulfiram (do té doby jsme stavěli na článku Suzuki et al. Biochimica et Biophysica Acta 1997), ba dokonce, že se CuEt hromadí v tumorech

• koncem roku 2014 bylo zřejmé, že CuEt inhibuje p97 zvláštním, nepřímým způsobem a způsobuje tak v buňkách jeho fixaci.

2015-17 – Nature

Z několika možných cílů byl pak určen protein Npl4 jako ten skutečný cíl. První verze manuskriptu byla poslána do Nature 1.10.15, pak se pracovalo na několika revizích a doplněních (nové studie na myších apod.), článek Alcohol-abuse drug disulfiram targets cancer via p97 segregase adaptor NPL4 byl přijat 8.11.17.

Model of DSF anti-cancer activity in patients
Fig. 4f

DSF = disulfiram (tetraethylthiuram disulfide)
DTC = diethyldithiocarbamate
CuET = DTC–copper complex (bis (diethyldithiocarbamate)–copper)

Drtivá většina práce, která umožnila tak vysokou vědeckou úroveň našeho článku v Nature, byla udělána v letech 2014-17 v laboratoři Jiřího Bártka a jeho spolupracovníků na Ústavu molekulární a translační medicíny v Olomouci.

 

O disulfiramu, publikaci výsledků práce mezinárodního teamu v Nature a neziskových lécích

» ANGLICKY / ENGLISH

Boris Cvek, 23.12.17
Citáty rozhovoru Borise Cveka Významný objev v léčbě rakoviny otevírá nové cesty s Ondřejem Krupčíkem, Hlídací pes 23.12.17 – lehce upravil a doplnil –vjr–

Disulfiram (antabus) a dnešní stav výzkumu

Naší prací posledních let jsme potvrdili, že disulfiram, také známý pod komerčním názvem antabus, je na úrovni buněk a u zvířat účinný proti rakovině.

V minulých přibližně čtyřiceti letech vyšly na toto téma desítky článků. Problém byl, že většina z nich vysvětlovala účinnost disulfiramu jiným, ne zcela přesným, způsobem. V našem článku Alcohol-abuse drug disulfiram targets cancer via p97 segregase adaptor NPL4 v časopise Nature přinášíme snad definitivní vysvětlení. Podařilo se nám ukázat, jakým způsobem disulfiram zabíjí rakovinu na úrovni buněk a zvířat, která mají nádory.

Většinu práce na článku udělal team olomoucké laboratoře Jiřího Bártka. Významná je také studie, součást našeho článku, kolegů z Dánska, kterým se podařilo ukázat, že mezi alkoholiky s rakovinou byli zdravější ti, kteří brali disulfiram.

Také jsme potvrdili mou starou hypotézu, že za protinádorovou aktivitu této látky je zodpovědná jedna konkrétní sloučenina, která vzniká v těle z disulfiramu a mědi. Dříve jsem ji označil CuET. Pozoruhodné je, že se hromadí v nádorech. To je sen snad všech onkologů. Tedy dostat lék do nádoru, a naopak ho nemít ve zdravých tkáních. Doufejme, že se to potvrdí také u lidí.

V buňkách tato látka způsobuje zastavení degradace bílkovin. Brání tomu, aby z nádorových buněk byl odstraňován odpad, přesněji nepotřebné bílkoviny. Ty se hromadí uvnitř a buňka umírá. A brání tomu unikátním způsobem, dosud nepopsaným. V tom je zřejmě největší vědecký přínos našeho článku.

Model of DSF anti-cancer activity in patients
Fig. 4f

DSF = disulfiram (tetraethylthiuram disulfide)
DTC = diethyldithiocarbamate
CuET = DTC–copper complex (bis (diethyldithiocarbamate)–copper)

Přenositelnost preklinických výzkumů na člověka

Hlavním problémem všech podobných preklinických výzkumů, tedy těch prováděných na buňkách nebo zvířatech, je jejich přenositelnost na člověka. Byť by výsledky byly sebenadějnější, vůbec to nemusí znamenat, že látka bude podobně fungovat také u lidí. Mezi preklinickým a klinickým výzkumem může být propastný rozdíl.

Na základě našeho článku v Nature v žádném případě nelze říci, že disulfiram bude léčit rakovinu u lidí. Lze pouze říci, že je zapotřebí udělat klinické testy disulfiramu u onkologických pacientů. Nyní máme velice pádné argumenty, proč s tím začít.

Klinické testy
Poznámka redakce: Klinické testy fáze II začaly v Olomouci – (anglicky) Phase II Trial of Disulfiram With Copper in Metastatic Breast Cancer (DISC)

Kdyby existovala farmaceutická firma, která má disulfiram patentovaný a vlastní ho, začala by na základě našich dat provádět klinické testy u celé škály nádorových onemocnění. Jenže disulfiram nemá žádnou firmu, která by si ho vzala pod křídlo. Má dlouhou historii, nelze ho patentovat, a tedy komerčně využít.

Kdyby do něho kdokoli investoval peníze a zároveň se ukázalo, že skutečně léčí lidi, někdo jiný by jej mohl začít vyrábět a levně prodávat. Na klinické testy disulfiramu potřebujeme veřejné peníze. A to je podle mého názoru nejdůležitější sdělení našeho výzkumu.

Neziskové léky (nonprofit drugs)

Ve veřejném zájmu potřebujeme veřejné a/nebo charitativní peníze. Potřebujeme disulfiram dostat do klinických testů neziskovým způsobem. Model vyvíjení neziskových léků je, ve společnostech založených na ziskových přístupech ke zdravotnictví, naprosto nový a podle všeho má potenciál globálně změnit takové zdravotnické systémy.

V současnosti se může zdát, že neexistuje způsob, jak u neziskových léků financovat klinické testy na velkých souborech lidí. Kdyby byla obvyklá možnost zaplatit je nekomerčním způsobem, mohli bychom získat účinné léky, které jsou zároveň velice levné. A v tom je nutná změna globálních zdravotnických systémů, v kterých převládají komerční zájmy.

To prosím není snění. Jsou to myšlenky z článku (v angličtině) Nonprofit drugs as the salvation for world’s health care systems (Neziskové léky jako spása pro světové zdravotnické systémy), v roce 2012 publikovaném v časopise Drug Discovery Today, poté co prošel náročným recenzním řízením. Ukazuji v něm také to, že jeden z nejvyšších výskytů rakoviny prsu mají velice chudé země, mj. v Africe, které nemají přístup ke standardní onkologické léčbě.

Můj argument je velmi jednoduchý. Pokud by vlády a charity pomohly financovat klinické testy těchto neziskových léků a pokud by tyto testy byly úspěšné, pomohly by nejen pacientům doma, ale zejména i statisícům, ba milionům, lidí v rozvojovém světě.

Příklad viscerální leishmaniózy neboli černé horečky

Víme o jednom léku, který byl vyvinutý takto neziskově. Jde o nemoc, která se jmenuje viscerální leishmanióza (visceral leishmaniasis) neboli černá horečka. Je to smrtelné parazitické onemocnění, které se vyskytuje pouze v chudých oblastech Indie, Bangladéše nebo Afriky.

Ve chvíli, kdy se na základě výzkumů zjistilo, že by tuto nemoc mohlo léčit “staré”, “zapomenuté” antibiotikum paromomycin, Bill a Melinda Gatesovi společně se Světovou zdravotnickou organizací a dalšími organizacemi souhlasili, že zaplatí klinické testy. A ten lék funguje. Zásadním způsobem se podařilo pomoci lidem, a přitom udržet cenu na velmi nízké úrovni. Člověk je vyléčený za čtyři eura během tří týdnů.

V disulfiramu se možná skrývá podobná příležitost.